možná...

...měla jsem takový sen...sen o moci a vítězství...sen o věcech, co jsem nikdy nechtěla...o věcech, co jsem nikdy neměla...sen o luční trávě, nikdy neposekané lidskou rukou, sen o průzračném potoku, co dá se z něho pít, sen o březovém háji, na podzim listí zbarví se do zlata a když opadá, máš pocit, jako bys chodila po zlatém koberci mezi bilými sloupy ze dřeva...břízy jsou zlé, jsou to paraziti, říkala jednou jedna princezna...nepustí k sobě nikoho, vypouštějí jed, co zabijí kořeny jiných stromů...možná, že to tak není...možná, že se jen bojí někoho si pustit k tělu...možná jen mají rády samotu a tak dávají ostatním vědět:dál už ne, tohle je moje teritorium...možná se jen zklamaly a tak než znovu upnout svou naději k budoucnosti, stáhly se do sebe a ten jejich žal odrazuje ostatní od kontaktu...možná jsou jen smutné a ponořené do sebe samých...a možná také ne...

...říkáš mi eskymačko...jako bych byla chladná jako led...jako bych znala jen mráz a zapomnění...jako bych tě nedokázala rozehřát až k bodu neunesení množstvím vášně, co ti davám...jako by má láska nedokázala prozářit cestu, po níž šlapeš...je to tak? opravdu si to myslíš?...nebo se jen bojíš se mi poddat?...strach je užitečná věc, když stojíš proti rozzuřenému lvu a tvoje instinkty ještě z dob, kdys byla lovcem, ti napovídají, ze nemáš utíkat...strach je dobrý, když stojíš o sobotním večeru na nuseláku a přemýšlís, zda skočit...strach je dobrý, když se chceš bezpečně dostat na druhou stranu ulice...ale v lásce? tam strach nepatří...nebo snad ano?bojíš se ráda?...ja se bojím...bojím se všeho...bojím se tě mit, bojím se tě nemít...bojím se poddat se ti...bojím se neudělat to...spoutána strachem přicházím o drahocenné vteřiny s tebou...zkracuji si život...život s tebou...

...dívám se na fotku neskutečně krásné ženy, s pocitem, že se stejně nikdy nebudu moci dotknout její tváře...konečky prstů pohladit křivku nosu, objet konturu úst, po bradě sjet na šíji a dál, dolů, až na klíční kosti...napnula jsem si plátno...nabílila ho...tužkou nakreslila obrysy její tváře...koupila oleje a teď čekám, než najdu místo, kde se dá malovat...místo, kde bude inspirace...místo v přírodě, mezi stromy...místo, kde ji konečně namaluji a možná ji tak i vysvobodím ze své hlavy...a nebo možná ne...s pocitem bezmoci každý den s ní hovořim přez internet a doufám, že ta slova, co valí se na mne z monitoru, opravdu patří jí...že je to opravdu ona, kdo mi píše a komu mohu odpovídat a v duchu si představovat, jak tam sedí, na druhém konci světa, shrbená nad klávesnicí a ťuká jako datel...ťuká jako právě teď já a možná také na někoho myslí...možná myslí zrovna na mě...možná na všechny svoje prohry, možná na budoucí vítězství...a možná také ne...