Co se vám honí v neděli večer hlavou, když dojdou prášky proti depresím
Tlučou mi bubny do hlavy a já nevím, kolik děr mi tam udělají. Chci je spočítat, a proto si hlavu odříznu nehtem z mého palce u nohy, až je spočítám, přišiju ji zase nazpátek a oni budou tlouct znova. A já ji zase odříznu, a zase přišiju, a tak pořád dokola. Akorát nevím, kdy s tím mám přestat, protože ty bubny slyším pořád, a tak netuším, jak dlouho mi ta hlava vydrží. Už je mi 365 let a pořád řežu a šiju. A snad i žiju.
Ztratila jsem klíče od svého srdce. Spadly do kanálu zapomnění a jenom náhoda je vyloví. Nelámu si pro to hlavu. A ani potkan si ji pro ty klíče neláme- sní je, a nikomu to nepoví. A takhle se potkan stává vlastníkem mého srdce- jak prosté.
Mám problém s načasováním. Všechno dělám buďto moc brzy nebo moc pozdě. Nikdy se nedokážu strefit do toho správného času. Ráno vstanu moc brzy a večer usnu moc pozdě. Vajíčka na hniličku jsou vždycky natvrdo. Řekla jsem si, že to změním, protože takhle to opravdu nejde dál dělat. Teď vstávám moc pozdě a usínám moc brzy. Vajíčka jsou sice akorát, ale zas nestíhám autobus do školy a večer usnu dřív, než se přítelkyně vrátí z práce. Pořád se mě ptá, proč jí to dělám. Je to prosté- mám problém s načasováním.
Ležím si na zemi a chci umřít, ale myška mého vědomí se právě probudila. Běhá v kolotoči a strašně to skřípe. Tak srkám čůčo slánkou z emocí, ale nějak to nepomáhá...Á, už ji chyt revizor smutek, konečně pohoda. Chystám se na ticho...a začne mě píchat seno v hlavě, potvora si vystlala pelíšek luční travou a mě to teď bodá a nedá spát. Ležím si na zemi v pokoji v Bohnicích a přesto nemám vymyškováno. Kdo vám o to stojí?